Nejdříve ubytování, které jsem měl již dříve domluvené u mého kamaráda Tomáše. Ten ale bohužel nemohl zrovna ten týden, jak jsem měl jet do Prahy. Rozhodli jsme se proto, že žádné ubytování nebude a my pojedeme v noci do Prahy. Stačilo už jen rezervovat vlaky. Měli jsme štěstí, že vlaky nebyly plně obsazeny. Rezervovaly se tři místa (jela ještě mamka a přítelkyně) a vše bylo zařízené.
Ve čtvrtek jsme nakoupili jídlo a pití. K večeru jsme dělali toasty na cestu. Poté jsme jen tak spočívali. Vyšli jsme okolo jedné hodiny ranní na vlak. Vlak měl jet přesně v 1:33, ale došlo ke zpoždění. Nakonec jsme vyjeli krátce před druhou. Vlak byl plně obsazený. Sedli jsme si do zadní části vlaku. Snažili jsme se usnout, moc se to ale nedařilo. Spali jsme možná tak hodinku, možná hodinu a půl. Do Prahy jsme dorazili před šestou hodinou. Koupili jsme si lístky na MHD na 24 hodin a pomalu jsme vyrazili na metro na stanici Hlavní nádraží na trase C. Jeli jsme jen o dvě zastávky dál. Nebylo to vůbec daleko. Vystoupili jsme na zastávce I.P. Pavlova a pokračovali směrem na Všeobecnou fakultní nemocnici. Nejdříve jsme se zastavili na Lékařské univerzitě, kde sídlí MUDr. Machoň. Vyšli jsme jedno patro, šli chodbama a zaklepali jsme na dveře. Nikde nikdo. Poté jsme si všimli papírku, který nás měl informovat, že měsíce červenec a srpen se neordinuje. Vážnější problémy máme řešit právě ve fakultce. Šli jsme tedy směrem do Všeobecné fakultní nemocnice. Tam teprve začínala sranda. Přišli jsme dovnitř budovy, celkem snadno jsme našli, kde máme jít. Všude bylo zavřeno. Není divu, když bylo teprve půl sedmé ráno (smích). Začal jsem zmatkovat, kde mám jít. Měl jsem sebou otisky zubů z Ostravy a ještě CD s mýma fotkama. Řekli jsme si, že počkáme tak do té osmé hodiny a že něco vymyslíme. Cestou z nemocnice jsme potkali doktora Machoně, který si mě zřejmě nepamatoval a jen mě pozdravil. Následovali jsme ho. Šel směřem na lůžkovou část (tam budu i já). Poté jsme ho ztratili. O asi 10 minut vyšel zpět a já ho odchytil. Řekl jsem mu kdo jsem a s čím jsem přijel. Doktor Machoň si mě pamatoval a řekl mi instrukce, kde mám jít, kde se mám přihlásit a kde mám čekat. Domluvili jsme se, že mě kolem osmé bude čekat před zubní ambulanci č. 4. Já se tedy šel přihlásit, jakožto nový pacient ve fakultce. Podepsal jsem papíry se všelijakými souhlasy. Poté jsme sedli do čekárny a čekali. Celkem se to tam hromadilo. K ambulanci č. 4 bylo nejvíce lidí. Lidi pomalu začínali chodit do ordinace. Kolem osmé si mě zavolala sestra. Poznal jsem ji z univerzitní budovy, kde také dělá sestru Machoňovi. Dal jsem jí vše, co jsem dovezl (otisky zubů a CD). Poté jsem měl opět vyčkat v čekárně. Asi o 15 minut později jsem šel na věc.
Zavolali si mě konečně. Vešel jsem dovnitř, kde byly asi tak čtyři lehátka. Pouze jedno bylo oddělené, já šel zrovna do toho odděleného. Tam už jsem uviděl pana Machoně s nějakým dalším doktorem. Machoň mi řekl, co vše se bude dít, poté mi představil nového doktora, novou tvář, kterou jsem viděl poprvé. Nová tvář se bude také podílet na mé operaci, bohužel jsem si nezapamatoval jméno. Po dohledání informací na internetu jsem našel, že se jmenuje MUDr. Josef Šebek. Právě tento si bude hrát nejvíce s mou čelistí (smích). Pan Machoň má na starost pouze kloubní náhradu. Doktor Šebek mi vysvětloval, co vše by udělal a udělá. Poté mi poměřil celou pusu, čelist, všechny zuby apod. Při tomto měření mi nebylo vůbec dobře. Necítil jsem se v tom prostředí vůbec dobře. Smrdělo to tam doktořinou. Největší problém pro mě ale byl takový, že jsem viděl samé nové tváře. ne že by mi to nějak vadilo, ale nemám z toho nikdy dobrý pocit. Nikdy to nebude takové, jako v Brně, kde jsem jezdil odmalička. Tam jsem většinu doktorů znal a hodně tváří mi bylo povědomé. Jenže teď je vše jiné. Úplně nové prostředí, noví doktoři a hlavně pražský přízvuk. To mi taky celkem vadilo (smích). Pan Šebek mi měřil jak moc otevřu pusu, jak nejvíc se usměji, jak skousnu. Také mi měřil, kolik místa u pusy mám, když ji mám uvolněnou. Bylo vtipný, když Šebek hlásil sestře nějaké písmena, čísla, nějaké fráze apod. Ničemu jsem absolutně nerozuměl. Po měření mi Šebek řekl, že bych měl navštívit dentální hygienistu, aby dal vše do pořádku, jen pro případ, aby to bylo vše perfektní. Bez toho by se operace nemohla uskutečnit. Jinak říkal, že to vypadá slušně, že tomu jinak nic nebrání. Poté si kolem mě stoupli pan Šebek a Machoň. Byl prostor pro mé otázky. Nejvíce co mě zajímalo, byl dotaz ohledně bolesti. Oba mi řekli celkem smutnou zprávu. Bolest je individuální, ale že zrovna u mě to bude větší, jelikož se jedná o celkově velký zákrok, který prováděli jen u málo lidí. Uklidnili mě, že mi budou tišit a tlumit bolest do žíly přímo do žíly. Poté mě zajímalo, či jsou nějaké větší komplikace. Machoň mi řekl, že největší riziko je u nervů. Necítil bych levou stranu, možná i pravou. Tato komplikace je ale jen dočasná a není trvalá. Nerv by se ,,obnovil" po měsící, po třech měsících, po půl roce, nebo snad i po dvou letech. To mě celkem vyděsilo, ale jsem rád, že to není trvalé. Pak mě zajímal řez, jak budou provádět. Bál jsem se, že ho budou provádět trochu i přes levé ucho. U mě to možné není, protože tam mám implantát ucha. Při jeho narušení by se muselo ucho operovat znovu. K uklidnění mi řekli, že nic takového dělat nebudou, že řez provedou těsně pod uchem. Celkem důležitý dotaz byl ohledně hospitalizace. Tam řekli, že týden až deset dnů, vše záleží na mě. V ten moment, kdy mě nebude nic bolet, mě pouští domů. Vše záleží na bolesti. Také důležitý bod bylo jídlo, pití a hlavně gumičkování. Pít budu moct normálně, ze začáku pouze brčkem. Jídlo budu mít pouze kašovité po dobu šesti týdnů... Gumičkování stejně, také šest týdnů, 24 hodin denně. Po šestí týdnech bude následovat 3 týdny dávání gumiček pouze na noc. Ale to vše se uvidí podle průběhu léčby. To bylo asi z mé strany ohledně otázek asi vše. Měl jsem jich spousta, ale zapomněl jsem jich pár. Na závěr důležitý bod. Termín. Počítal jsem, že to bude až příští rok, že letos se to nestihne. K překvapení všech mi řekli, že by se to mohlo udělat již v listopadu letošního roku. To už jsem byl úplně mimo. Projely mnou pocity, jestli to vzít. Jestli mi to bude stát za to. Všechna ta bolest. Poté mi dali poslední důležitou otázku, jestli do toho chci jít. Chvíli jsem váhal, ale poté jsem jasně a zřetelně řekl, že ano, že už to chci. Řekli mi, že to není zrovna levná záležitost (něco přes půl miliónů). Kloubní náhrada bude jen pro mě, pro nikoho jiného, což je logické. To bylo asi tak vše. Poté jsem byl na dvanáctou hodinu objednán na CT, bez kterého by naplánování operace nebylo možné. Měli jsme celkem čas před tím CT, tak jsme se prošli Prahou. Byli jsme také na Václavském náměstí, kde jsme navštívili dětské hračkářství. Poté jsme obešli celý Václavák. Poté jsme se vrátili opět do nemocnice na CT. V čekárně jsme čekali asi deset minut, poté jsem šel na CT. Pak jsme čekali pouze na CD, které jsem musel poté odevzdat sestře. CT se poté posílá do USA, kde se zhotoví daná čelistní náhrada. Výroba trvá 3-4 měsíce. Domů jsem dostal ještě pár papíru, včetně lékařské prohlídky těsně před operací a různých papírů o operaci. Vše bylo kompletní.
Odpoledne jsme navštívili pár obchodních center (Zličín a Černý most). Poté jsme se prošli okolo Národní opery či Národního muzea. Večer se blížil a my šli pomalu na Hlavní nádraží. V 19:44 nám jel vlak zpátky domů. To by bylo z poslední návštěvy Prahy před operací asi vše. Příště se na vás budu těšit již s informacemi o operaci a průběhu léčby.
